2. Půlnoc v Paříži

27. června 2014 v 14:15 | Anies |  Na pírkách nebes

2. Půlnoc v Paříži


Přemýšlení o partnerce mu jenom škodilo, nikdy ji nenajde, s tím se smířil. Slíbil, že zavolá bratrům a poptá se, jak je možné, že není schopný proniknout přes Claiřinu zábranu okolo jejího těla a tím pádem zjistit, jestli se nejedná o jeho ženu, o vysněnou partnerku. Vstal z postele a oblékl se, bylo známo, že orlové mají schopnost se zahřívat a jejich tělo bylo jako učiněný plamen, proto spával nahý. Dnes si dal, jako obvykle, jenom rifle a vylezl na střechu svého bytu. Vzal si byt úplně nahoře, podkroví potřeboval, rád sedával a díval se na osvětlenou Paříž pozdě v noci, jen neviděl hvězdy stejně jako dnes. Sedl si na střechu, nohy si přitáhl k tělu a nechal se bičovat větrem, který v této výšce vládl.





Ani ne kilometr od jeho bytu byla Eiffelova věž, často tam zaletěl a shlížel odtamtud dolů na město. Připadal si jako strážce tohoto krásného města, místa zamilovaných. To on nemohl říci, i když dnes večer nemohl vypustit z hlavy Claire. Ty její pihy na nose a zrzavé vlasy, byla pro něj nejkrásnější dívka, co kdy viděl, magicky ho přitahovala a měl štěstí. Nebyla člověk, s touhle rasou by to bylo horší, takováto žena by nemusela porozumět neobyčejnému muži, který má na zádech křídla a mění se v orla. ,,Tak co? Půjdeme se proletět?" promluvil ke své duši orla tam uvnitř. Slyšel souhlasné zapískání, usmál se a vyvolal svou schopnost. Cítil, jak mu narůstají křídla, peříčka mu hladily jemnou kůži na zádech. Vstal a roztáhl svá jasně žlutá křídla, byla v barvě zářivého slunce s místy zlatými peříčky a okraje byly zabarveny do černé. Odrazil se a skočil, letěl přímo střemhlav dolů. Nad zemí roztáhl svá křídla a jen kousek nad střechou auta, projíždějícího jednou z pařížských uliček, se zvedl k výšinám. Použil schopnost neviditelnosti, ale i tak by si ho lidé spletli s andělem, skoro nikdo nevěděl o existenci orlů a pokud ano, tak to nebyli lidé. Prolétával rychlostí blesku mezi domy v jedné z ulic Paříže, pak se vznesl vysoko do oblak a zpomalil do klidného tempa plachtění. Ve vzduchu mu nebyla vůbec zima, orel ho zahříval. Vlasy mu vlály ve větru, miloval ten pocit svobody a nespoutání, tam nahoře byl sám sebou a pán nebes. Nebesa byla jeho, byla přítelem orlů. Dnes bylo zataženo, takže mohl opustit neviditelnost a jen tak se vznášet nad Paříží, jeho ale nejoblíbenější místo se teprve blížilo, měl ho na dohled. Tam měl nejkrásnější výhled na dění pod sebou. Rád pozoroval lidi, ve vzduchu si připadal jako bůh, který dohlíží z výšin na celý svět. ,,Bůh nebes." to kdysi řekl jeho mladší bratr Michael a měl pravdu. Nahoře byli těmi mocnými orlové, stejně jako na zemi to byli panteři. Blížil se pomalu k cíli, složil ruce k tělu a střemhlav se snášel dolů, kousek nad věží roztáhl křídla a ladně bez jediného zvuku se dotkl Eiffelové věže. Byl na samém vrcholu, tam se věž nakláněla, ale pro něj to nebylo děsivé, výška mu nedělala zle. Na rukách měl zahnuté drápy, to měl místo lidských nehtů a místo nehtů na nohách měl další a ještě silnější orlí zahnuté drápy, jeho chodidlo bylo jako dravce. Měl i zvýšený sluch, vnímal všechny hlasy v Paříži, proto ztlumil sluch na minimum a zaměřil se jen na oblíbené hlasy. Na starou dámu, která se každý večer dívala na zábavný pořad, vždy se tak hlasitě smála, že se sousedi budili a klepali na ni. Pak na muže, který kradl své přítelkyni peníze, když si spolu užívali, jelikož dotyčná měla pokladničku hned nad rámem postele. Musel muži uznat, že je mazaný a velmi vynalézavý. Nakonec měl oblíbený pár, který měl doma psa a kočku a každý večer měli rituál, tak tomu říkal Tobias Anderson, jediný orel v Paříži. Muž se s ženou hádali nejlépe v kuchyni kvůli kde jakým kravinám, na to začal štěkat pes a kočka běhala po baráku z toho řevu. Pár nakonec skončil v posteli a po sexu se zase hádali. Přišlo mu to komické, jeden by nevěřil, že je Paříž tak hlučného město, ale zároveň krásné, okouzlující a pro páry ideální místo na líbánky. Vzpomněl si na Claire Briandovou, chtěl s ní mít sex a pak jí dát svou krev, tak by dosáhl spojení a měl by partnerku.

,,A žádná smrt, jen konečně po dlouhé době normální život." zašeptal si pro sebe, ale vítr mu slova vzal a odnesl je bůh ví kam. Dnes na seznam osob k odposlouchávání přidal i ji, zrzku s pihami na tváři, nechtěl ji špehovat, ale ujišťoval se, že jí nehrozí nebezpečí, jedině tak byl klidný. Zaměřil se na ni a zjistil, že není doma, někam šla. Podíval se na kostel, který byl několik kilometrů od něj, ale díky orlímu zraku tam dohlédl, byla přesně půlnoc. Zaměřil se na ni víc, šla nějakou temnou uličkou.

,,Proboha...kam to jdeš?" ptal se sám sebe a snažil se ji najít zrakem, netrvalo mu to dlouho, zas tak daleko od něj nebyla, jen pět set metrů od Eiffelové věže. Pak uviděl tři stíny jdoucí za ní, muži a přemýšleli o tom, že si ji jeden po druhém vezmou. Tobias naštvaně zapískal a roztáhl křídla, drápy zaryl do stožáru. Jeho oči se rozsvítily do zlatavě spalující barvy, ovládl ho neklidný orel v sobě, Claire byla pod jeho ochranou a teď jí chtěl někdo ublížit.



Vytáhla mobil, nechápala, proč se zpozdil. Vždycky chodil na čas, takže dnes se muselo něco přihodit, jinak by tady byl. Vždycky se scházeli na tomhle místě, poslední dvě cesty sem ji sledovali nějací muži, ale když došel René, vše bylo v pohodě. Nosil totiž u sebe pistoli, takže byla v bezpečí, ale dnes tomu bylo jinak. Stála tady sama a slyšela za sebou hlasy, nehodlala se strachem otočit, ale pak na ni někdo zavolal.

,,Hej, kočičko. Co tady dneska tak sama?"

,,Kde máš toho s tou bouchačkou?" ozval se další hlas, přiměla nohy poslechnout a otočila se se strachem v očích. Stáli proti ní tři černí kluci, šlo o jedny z těch gangů. Nemusela hádat, co od ní chtějí. Sáhla do kapsy, ale nic tam nebylo, zaklela, zapomněla si pepřák doma.

,,Co chcete?" místo toho ze sebe vysoukala.

,,Co myslíš?" přiblížili se k ní na metr a ona se dala na útěk, ale byli to kluci a silní, ihned ji dohnali. Jeden ji chytil za paži a otočil ji k sobě, ale to už se vzduchem neslo zapískání a máchaní křídel, které způsobovalo rány, jako kdyby letěl drak. Zvedl se vítr a proti muži se vyřítila mužská postava s křídly z žluto zlatých pírek a černých na jejich koncích. Jedna rána křídlem a muž měl zlomený vaz, další dva se dali na útěk, viděla jim ve tváři hrůzu. Jeden z mužů spadl na zem, postava ho zvedla ze země rukama a vyletěla s ním do vzduchu, pak ho z dvaceti metrů pustila na zem, kde si zlámal celé tělo a roztříštil si lebku. Claire z toho bylo na zvracení. Poslední z mužů křičel a utíkal od nebezpečí. Nejdřív si myslela, že jde o anděla, ale pak jí došlo, že ti neexistují a podle zahnutých pařátů na nohou šlo o orla a jediný orel ve městě byl Tobias Anderson, její učitel, který hledal svou partnerku a myslel si, že ji našel v ní. Sledovala jeho vzhled, když byl napůl orel a napůl člověk. Z výšky se vznesl k muži a svými pařáty ho chytil za krk, zaryl do něj drápy. Krev stříkala kolem, když mu trhal hrdlo, pak se snesl s mrtvolou k zemi. Zvedl oči k jejím, odvrátila se a šla se vyzvracet, to bylo pro ni příliš. Slyšela jeho smích, otočila se k němu. Jeho oči měnily barvu ze zlaté do zelenomodré barvy, byl to on, Tobias, ta lidská část, co znala.



,,Nějaká vyděšená a to ses rozhodla sama o půlnoci vypravit do města temnými uličkami. Tak mi pověz, co děláš v tuto pozdní hodinu venku." v jeho hlase nebyl zloba ani pokárání, snad jen zvědavost a že by strach? Ne, to byla hloupost, nemohl se o ni bát, ale proč by jinak byl tady a zachránil jí život? Možná byl jenom poblíž a zahlédl, že je v nesnázích.

,,Čekám na kamaráda a nemusel si mi pomáhat."

,,Ano, já vím. Ty by si to zvládla sama."

,,Zvládla, nemusel si zasahovat a vlastně, co tady děláš ty?"

,,Zachraňuji panny v nesnázích." provokativně se usmál, popravdě o ní nic moc nevěděl a protože se nemohl podívat do jejího nitra, tak nevěděl, jestli je ještě panna.

,,Hahahá...vtipné."

,,Ono by stačilo prosté děkuji a já pak půjdu, tedy, když půjdeš taky. Nerad bych tě zase zachraňoval někde pozdě v noci po Paříži."

,,Nikam nepůjdu a od tebe pomoc nepotřebuji. Jsem v pohodě."

,,No, to jsem viděl, že jsi." odsekl jí, ale usmíval se. Provokoval ji a to věděl moc dobře, zamračila se na něj.

,,Když ti řeknu děkuji a přiznám, že jsem byla opravdu v ohrožení, odejdeš?" snažila se ho zbavit, to ho pobavilo. Ještě před chvílí jí byl dobrý, zachránil ji před těmi muži, kteří měli dosti chlípné myšlenky a ona chtěla zůstat sama v takovéto odlehlé díře.

,,Ano." odpověděl takto.

,,Dobrá, omlouvám se. Měl si pravdu, potřebovala jsem pomoc a děkuji ti za to. Stačí?" Claire se od něj odvrátila a vyšla si svou cestou. Slyšela jen zašustění křídel a orel se snesl před ni.

,,Achjo...ty si nedáš pokoj, však jsem řekla to, co si chtěl slyšet." rozhodila rukama, začínala být opravdu rozhněvaná.

,,Půjdu, ale ty taky. Budu tě pronásledovat do doby, než půjdeš směr dům, takže....?"

,,Takže nic." odbyla ho a obešla. Zasmál se.

,,Tohle jsem čekal, ten tvůj vzdor. Tak jinak no, jsi si jistá, že si vždy najdeš cestu?"

,,Jistě, nemůžeš mě nijak zastavit."

,,Ani takto?" než stihla zareagovat, měl ji v náruči a vyskočil do vzduchu s dívkou nalepenou na jeho nahou hruď, Claire zděšením zaječela. Chytila se ho kolem krku jako klíště a držela se ho zuby nehty. Vyděšeně se na něj podívala, on se jen usmál.

,,Pusť mě dolů!" začínala se vzpírat.

,,Nevzpírej se mi nebo tě mohu opustit a dolů je dlouhá cesta. Podívej se sama!" když to řekl, zaskočeně se podívala do jeho tváře. Jediné, co viděla ve svém nynějším úhlu pohledu, byla jeho tvář a dvě silná máchající křídla.

,,Nemusíš se bát, držím tě pevně. Tak se podívej, málo kdo se takto vznáší ve vzduchu." semkla rty, pomalu otáčela hlavu, až se přeci jen podívala dolů pod sebe. V jeho náruči bylo krásně teplo, hřál jako čistý plamen, natiskla se k němu a povolila stisk okolo jeho krku. Vítr jí hnal vlasy dozadu, když shlížela na Paříž v noci. Viděla auta, jak jedou po silnici, v tuhle hodinu jich bylo ale málo. Město svítilo a byl slyšet hluk, který vydávalo i pozdě v noci. Kousek od nich byla Eiffelova věž, tu obletěl a mířil někam k domům nedaleko od ní.

,,Nádhera..." Claire se poprvé usmála na Tobiase, ten se usmál taky, byl rád, že je konečně zklidněná a nenadává mu. Blížil se ke střeše nad svým bytem, zpomalil tempo a plachtil ve vzduchu. Natáhl před sebe nohy se zahnutými drápy a ladně přistál na střeše s rozevřenými křídly, které zbrzdili jeho dosednutí. Založil křídla a podíval se na Claire s povytaženým obočím, měl otázky a chtěl odpovědi, o tom nebylo pochyb.


Přikládám Vám k tomuhle dílu i písničku od Atmo music - Andělé...tento příběh nemá nic společného s anděly, ale přijde mi, že slova se hodí k tomuto dílu, protože orlové jsou jako andělé a snaží se ochraňovat bezbranné :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 renn renn | 10. července 2014 v 21:57 | Reagovat

velmi kvalitní forma psaní, paleček nahoru

2 Anies Anies | 10. července 2014 v 22:13 | Reagovat

[1]: Děkuji, jsem ráda, že si to myslíš, protože já určo ne a starší a zkušenější spisovatelé, kteří třeba nějak prorazili, by mi to hodili do ksichtu :D, ale díky za paleček nahoru :), velmi potěšil a určo potěší i další tvé komenty, postřehy, či nějaké otázky...tak jen do toho

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama