6. Nebude to tak lehké

27. června 2014 v 14:09 | Anies |  Vzkřísení

6. Nebude to tak lehké


Šli tiše lesem, stromy se houpaly v poryvu větru a jejich stíny vypadaly jako chodící duchové po zemi. Ptactvo pělo na větvích, nutily ke zpěvu i ostatní. Sluníčko spouštělo své paprsky, které ho hladily po jeho tmavší pleti. Usmíval se a působil tak jemně a křehce, ale věděla o něm, že je velice silný. Ta moc vlkodlaka v něm jenom vřela, ale on ji držel pod kontrolou, jinak by ji už dávno roztrhal na kusy. Museli se ovládat oba dva, aby neublížili tomu druhému. Upírům vadilo jen přímé slunečné světlo a jelikož šli na okraji lesa, kde sem tam nějaký ten paprsek dopadl, proto si Leita vybírala cestu, kde sluneční paprsky nedopadaly. Treyi si toho všiml.

,,Vadí vám skutečně slunce?"

,,Co by si řekl? Asi tady přeskakuji z jednoho místa na druhé, protože se nudím a působí to tak lépe." protočila panenky, jen se usmál.

,,Nejsem vlkodlakem dlouho." připomněl jí, jen si povzdechla a odpověděla na jeho otázku.

,,Ano, vadí nám jen přímé sluneční světlo na tělo, jinak nám den nevadí." podívala se na něj a oba dál mlčeli. Všimla si Sebastiana, který se zastavil a zavětřil. Trey udělal to stejné, ale nic necítil. Jeho druh se na něj otočil a on na něj pokývl, Sebastian chytil Rikary, proměnil se a seběhl s ní z cesty. Vzdalovali se od nich, až jim zmizeli úplně z dohledu. Trey se vydal rovně dál po cestě, kde šla jeho smečka. Leita chtěla něco říct, nevěděla, co se děje, ale ještě mlčela.





Ušli spolu další míli, ale to už byla upírka nevrlá, vlkodlak se na ni podíval a uvolnil svou sílu. Okamžitě svěsila ramena a všechny její starosti a pochyby zmizely, byla spokojená a užívala si klidu na duši.

,,Tak jaká je další zbraň proti vám?" šel kousek před ní, nechtěl se jí dívat do tváře, znejistila ho tak.

,,Myslíš si, že ti to řeknu? To si tak naivní?" zaprskala a dál uskakovala před místy, kde bylo sluneční světlo. Trey se na ni podíval, chytil ji do náruče, ale ona začala vzdorovat, naštvaně se na něj podívala.

,,Co to jako děláš?"

,,Sleduj." s povzdechem se vydal k místu, kde bylo světlo, jakmile se tam přiblížil, upírka se natiskla na jeho tělo, že mu skoro znemožnila dech. Cítil její chladnou pokožku, ale líbilo se mu, že se k němu tiskne, jen se spokojeně usmál a šel dál.

,,Treyi, co to děláš? Zabiješ mě tím!" Leita zaryla hrůzou ze světla drápy do jeho hrudi a zad, tekla mu krev, jak se sápala pryč, ale držel ji pevně u sebe v náruči. Vstoupil na světlo a ona vykřikla, přičemž si zakryla hlavu rukama. Čekala na tu bolest, která měla přijít, když se její tělo začne spalovat, ale nic takového necítila. Pomalu zvedla hlavu a poprvé se podívala do slunce z místa, kde vládlo svou mocí proti bytostem temnoty, překvapeně zamrkala a natáhla ruku k paprskům. Nic se nestalo, neshořela. Usmála se a vyjeveně se podívala na Treye, který ji svíral v náruči.

,,Další z tvých schopností?"

,,Ano, nemám jen moc chránit můj druh, ale pokud chceš o mě vědět více, tak mi řekneš, jak se dáte zabít." viděl, že už chce protestovat.

,,Svěříš mi tajemství svého druhu a já ti povím o tom mém."

,,Proč to chceš vědět? Tyhle tajemství před vámi chráníme dlouho."

,,Já ti neublížím, nechci, jen se chci dozvědět víc o vaší rase. Myslím, že je špatně pochopená, mohli bychom žít v míru, věřím v to. Taky chci vědět více o tobě, když tě mám střežit, chránit a odvést tě domů."

,,Domů?" Leita zalapala po dechu, nevěřila svým uším, že něco takového řekl. Myslela si, že ji vede na smrt, ale ještě předtím si s ní pohrají muži.

,,Můj vůdce o tom neví, ale dominanta mě přijal do své smečky a dal mi rozkaz, že tě mám ochránit před každým, kdo ti bude chtít ublížit, mám tě odvést k otci, to byl jeho rozkaz a já ho splním."

,,Dominanta, ale proč by...?" Leita žila v domnění, že ji chce zajmout, aby mohl vydírat otce a jejího snoubence, ale podle všeho byl jejich nejvyšší vůdce dobrý muž a věděl, že by tím situaci mezi jejich druhy jenom zhoršil.

,,Vše se dozvíš."

,,Ale co tvá smečka?"

,,O ni se neboj, dominanta pojede jejich směrem a s mým vůdcem si to vyřídí, už tě nebudou sledovat a neublíží ti."

,,Dominanta jede sem, chce se mnou mluvit?"

,,Chce ti něco říct a poprosit tě o něco. Cítím, že se jeho plány změnili, něco se muselo přihodit." Trey větřil ve vzduchu. Cítil dominantu a jeho pocity, ale když jeho pán zjistil i na takovou dálku, že orduk cítí jeho nynější pocity vystřelil mu do hlavy silnou bolest v podobě varování, ať se drží zpět. Blonďatý vlkodlak klopýtl, spustil upírku z náruče. Zalapal po dechu, ale ona ho podepřela svým tělem, jinak by se na ni zřítil k zemi.

,,Treyi, Treyi..co se děje, někdo na tebe útočí myslí?" chytila se jeho ramene, protože byla vytlačená na přímý svit slunce a začínala cítit šimrání na zádech, nic se však nedělo. Jeho blízkost jí uklidňovala a dodávala jí odvahu, přesto byla opatrná. Nevěřila mu nic, o čem nevěděla, že mluví pravdu, mohl jí klidně lhát.



Konečně zatřásl hlavou a zvedl hlavu, síla dominanty ho složila k zemi, bylo to jasné varování, že i když je orduk a dominanta ho respektuje jako sobě rovného, tak se má držet zpět od jeho mysli. Vlkodlak přemýšlel o tom, co zachytil v jeho síle. Dominanta byl hodně rozrušený, ale taky připravený na páření se, nebylo to nic, co by ho mělo překvapit. Každý vlkodlak měl v sobě sílu vlka, díky kterému se měnil, takže by to nemělo být znepokojující, ale v jeho pocitech na páření se s ženou cítil něco nejasného. Nešlo o vlčici, to poznal hned, protože by nebyl dominanta tak rozrušený, ale spíše by byl spokojený a ihned připravený, ale tady se svých pocitů obával. Že by šlo o člověka? Trey se chytil za hlavu, nebyla to jeho starost, neměl by se do toho plést, ale na druhé straně, když byl neklidný dominanta, nejsilnější vlkodlak na světě byl zaskočen a nemile překvapen, pak by měl mít obavy každý z jejich rasy. Posadil se, Leita u něj seděla a ruku měla na jeho hrudi.

,,No konečně...myslela jsem, že si už padl k zemi mrtvý."

,,To by se ti líbilo co?" Trey použil ironii v hlase. Pak si to uvědomil, seděla vedle něj. Pořád tady byla, neutekla, i když měla příležitost.

,,Proč si nevzala nohy na ramena, když si měla šanci?"

,,Za prvé, stejně by mě dohonil dominanta, protože mi chce říct něco důležitého a taky bych neutekla daleko živá, podívej se okolo." vybídla ho, tudíž se podíval a všiml si, že jsou sice v lese, ale v úseku, kde se táhnou dlouhé desítky metrů slunečního světla. Musel se vítězně usmát, spadl na správném místě, kdyby ne, mohla by ho zabít a ona by to udělala. Cítil její pocity, chtěla ho při první příležitosti zabít a poslat na věčnost, ale on ji to nedaruje tak lehce. Byl orduk a bez boje o vlastní život se nevzdá.

,,To tě muselo naštvat co a zkazit ti plány?" zasmál se, provokoval ji a ona se tvářila dotčeně.

,,Ano, škoda, chtěla jsem tě zabít rychle...no pro příště ti doporučuji, aby si počítal s tím, že budeš umírat dlouho a v bolestech."

,,Tedy to je ale nenávist, úplně mě tím pohlcuješ." smál se dál, ale pak toho nechal. Nelíbilo se mu, když se mračila. Vstal na nohy a tím se otrhl od jejího těla, upírka ihned vykřikla bolestí a snažila se schovat. Otočil se na ni a všiml si, že ji sluneční světlo začíná spalovat tělo a obličej. Stoupl si před ni, aby jí zakryl svým tělem, její kůže se tak začala rychle obnovovat. Za chvíli byla stejně krásná jako předtím, vyděšeně se na něj podívala.

,,Když mě budeš chtít zabít takhle, tak mi to řekni, aspoň si vyrvu srdce z těla dřív, než mě to dočista rozloží na prach!" zasyčela na něj vztekem.

,,Promiň, zapomněl jsem, že se mě nedržíš, omlouvám se. Nechtěl jsem tě zabít, kdyby ano, rozhodně bych to neudělal takhle. Navíc dominanta mi tě svěřil, takže dokud nerozhodne jinak, nedotknu se tě." vzal upírku do náruče a přenesl ji do stínu, tam se vymanila z jeho sevření a šla před ním tiše po svých.



Vedl ji po chodbách, uvažoval, jestli jí nezaváže oči, ale co by mu to pomohlo, když dokázala jít po čichu. Dal jí na výběr z nového oblečení, to její staré bylo špinavé a roztrhané, takže se chopila jeho pozornosti, že je nahá a nechtěla takhle chodit po jeho sídle. Byla stydlivá, to se mu líbilo a jeho vlkovi taky, ten si nedal pokoj.

,,Dej mi ještě pár minut." naštvaně zavrčel ve své hlavě na ten silný pocit, který volal po sexu. Jeho vlk chtěl nějakou dívku nejen pomilovat, ale taky do ní zasadit své semeno, toužil po potomcích. On sám se proti tomu nebránil, ale teď na to nebyla vhodná chvíle. Musí se setkat s Treyem a Leitou, kterou dostal mladý vlkodlak na starost. Orduk by měl její dvojče zvládnout, podíval se na Vienes, ta se mlčky sunula za ním a těkala očima vyděšeně po místnostech. Všechny jí připadaly stejné, že se za chvíli nedokázala zorientovat, kudy jdou, kde už byli a jestli míří do podzemí nebo na povrch. Celý svět se jí z těch zatočených místností a schodů točil dokola. Její smysly tady nebyly nic platné. Připadala si jako bezbranný člověk a ještě ke všemu se to zhoršovalo, když potkávala v hradu vlkodlaky. Dívali se na ní jako na snadnou kořist. Otřásla se, dívala se do stropu, aby unikla jejich pohledům, že narazila do dominanty, který se zastavil a díval se, jak se snaží netřást strachem. Jeho hruď byla silná, ale rychle se odtáhla, takže k dalšímu prozkoumání se nedostala.

,,Tvé smysly upíra ti tady jsou k ničemu, že ano?"

,,Bohužel, nelíbí se mi to místo."

,,Tak vítej v mém království, zvykneš si."

,,Říkal si mi, že mi žádný z tvých vlkodlaků neublíží." otočil se k ní, když promluvila, ale pak dál pokračoval v chůzi.

,,Ano, to pořád platí, pochybuješ o mém slově?"

,,Ne, protože nic jiného, než ti věřit, mi nezbývá, ale tvoji poddaní se na mě dívají jako na lehkou kořist."

,,A jsi jí?" zastavil se u obrovských dřevěných dveří. Všimla si, že se dostali do obrovské místnosti, která sloužila k hostinám. Na délku mohla mít místnost dvacet metrů a na výšku měla minimálně deset. Po stěnách hořely pochodně a uprostřed byl stůl z bílého dřeva, okolo něj stály židle ze stejného stromu, jen poslední židle v čele stole byla vyšší než ostatní a byla pokryta vyrytými znaky. Za jídelním stolem se nacházel velký krb, kde plápolal oheň, jinak zde bylo pusto, možná tak kožešiny na zemi, ale to bylo všechno, co zde bylo k vidění.

,,Nejsem ničí kořist a nedám se tak snadno ulovit a ovládnout, vzpurnosti mám dost."

,,To jde vidět." rukou se dotkl dveří, které byli zavřené na silné závory, kouzlem se začaly odsunovat a dveře se pak samy otevřely.

,,Tak prosím, upírko."

,,Díky, dominanto." stejně ironicky odsekla a se vztyčenou hlavou prošla. Nutila ho k úsměvu, ale jeho maska byla dokonalá.

,,Nebude to tak lehké." sám pro sebe si zamumlal a vyšel za ní z jeho hradu.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama