Takhle chutná zrada

27. června 2014 v 14:21 | Anies |  Jednorázovky
Moje první jednorázovka, která vznikla proto, že naše učitelka češtiny na gymplu nám zadala úkol do slohu napsat nějaké vyprávění, takže vzniklo tohle dílo. Ale podle ní, to bylo moc dlouhé vyprávění a neustále jsem ho zkracovala, až jsem se na to vybodla, protože to vůbec nedávalo smysl a Vám jsem zde publikovala úplně tu původná verzi. Tak prosím, posuďte sami a zanechte mi prosím komenty, ať vím, jestli je to fakt tak hrozné, jak mě s tím vyhodila učitelka...Díky moc :D
s láskou Vaše Anies

Takhle chutná zrada



Všude okolo nich byla tma, nikde ani živáčka, ani jakýkoliv náznak, že by tam s nimi ještě někdo byl. Snažili se být co nejtišší, což bylo v tak stísněných prostorech těžké, ale oni byli k tomuhle vycvičeni, museli si umět poradit za každé situace. Strávili spolu několik hodin v podzemních chodbách pod věznicí, odkud se snažili prchnout, aby splnili svůj úkol a konečně získali svobodu, která jim byla za splnění mise přislíbena. To však ještě netušili, co všechno je čeká.
Podzemními chodbami už prošli, stáli u otvoru jeskyně a nyní čekali na vhodnou příležitost uprchnout od toho temného hradu zbroceného krví zajatců, kteří zde čekali na poslední chvíle svého života. Waya se otřásla znepokojením, chtěla už být dávno pryč, tohle místo jí nahánělo husí kůži. Mrkla na své dva společníky, oba jen mlčky přikývli a pomalým krokem se vydali ze skrýše v jeskyni, ona skupinku uzavírala a kryla jim záda. ,, Bezpečí lesa je jen pár kilometrů, když si pohneme, tak nic nezjistí." usmál se její přítel, kterého znala od malička. Už když byli dětmi, tak si kryli záda, byli jako jeden a toho využívali hlavně při bojích s nepřáteli. ,, Sklapni, Marcu, je jen otázkou času, než zjistí, že jim chybí tři vězni." Waya se podívala na Marca, neměla náladu si povídat, obzvláště když mohli být nepřátelé již uvědoměni, že utekli a mohli je už dávno hledat. Mladý muž ve zhruba ve věku dvaceti let na ni vyplázl jazyk a zakřenil se od ucha k uchu, rád ji provokoval, laškování bylo jeho koníčkem. Byl jen o hlavu vyšší než ona, ale byl velmi pohledný, přestože působil chladně. Jeho vlasy měly barvu havraního peří a jeho oči se leskly jasně zlatou barvou, někdy měla pocit, že v jeho očích vidí živý oheň. Její druhý společník byl Marcův bratr, jeho dvojče, takže byli skoro stejní. Rozdíl byl v tom, že Lusiosovi oči byli tmavě modré jako hlubinu oceánu, Waya ale věděla, že nejenom tohle je to, co je dělá rozdílnými. ,, Waya dneska nemá náladu, bacha...může být agresivní." Marc si musel rýpnout, to by jinak nebyl on. ,, Být tebou, tak bych ji moc neprovokoval." ohradil se Lusios, který byl už jen na deset kroků od lesa, když se prudce zastavil a otočil pohled směrem k hradní bráně. ,, Co vidíš?" Waya se postavila vedle něho. ,, Ale ne...už zjistili, že jsme utekli a máme v patách jejich psy." Lusios se zamračil a sprostě zaklel, Waya se otočila na Marca, který se usmíval, věděla moc dobře, co má v plánu, proto se ho snažila zastavit, ale její nejlepší přítel byl příliš tvrdohlavý, a tak se na to vykašlala a nechalo to být. Popadla Lusiose za rameno a táhla ho za sebou do lesa. ,, Ale co Marc?" ,, On to zvládne, bude muset." dál se už ani jeden neotočil.
Les byl až podezřele klidný, nacházeli se v naprostém tichu a to nebylo pro ně dobré. Jejich instinkty je varovali, že se něco blíží. To hrobové ticho prolomil Lusios. ,, Být jedním z králových zabijáků, to není tak špatné, až na to, že máme dosti velkou úmrtnost." ,, Jenom v posledních pár měsících. Co si o tom myslíš ty?" Waya nasadila rychlé tempo v chůzi. ,, Asi jenom to, že se nás snaží někdo zlikvidovat a to do posledního z nás." nemusela se na svého společníka podívat, aby věděla, že se mu na čele objevily vrásky, měl obavy, ale to i všichni z jejich klanu. ,, Kde je ten Marc? Mám o něj strach." dívka byla stejného věku jako oba mladíci. Na to, že byla obyčejného původu, byla hezká, ale to bylo pravidlem jejich klanu. Přijímali jen pohledné a nadané dívky s nevšedními schopnostmi. Měla do půl zad dlouhé jasně blonďaté skoro až bílé vlasy, její oči zářily čokoládově hnědou barvou a podle některých měla nejhezčí smích, ale zároveň to byla nejděsivější
dívka z jejich klanu. ,, On to zvládne, věř mu trochu." Lusios se pousmál a dloubl do ní loktem, Waya si jen odfrkla a dala se do běhu. V dáli zahlídla Kamenný vrch, na kterém stály sochy dávno mrtvých králů, tam se museli dostat. ,, Co takhle, kdyby si využil své schopnosti?" navrhla mu dívka, Lusios se spiklenecky usmál. ,, Tobě neuškodí, když jednou za čas pohneš zadkem." sledoval její vražedný pohled, zasmál se, ale pak udělal to, oč ho žádala. I on měl jisté nadlidské schopnosti, a tak se s dávkou v náruči přenesl na místo, kde se měli setkat, kdyby se někdo z nich opozdil. Uplynulo několik dlouhých minut, ale Marc se pořád neobjevoval, tohle nebyl jeho styl. Bojoval rychle, s nikým se nepáral. ,, Tak proč ti to tak dlouho trvá?" Waya nervózně přecházela sem a tam, ale z toho ji vytrhl Lusios. ,, Wayo, je čas. Musíme zmizet, hned!" ,, Počkej, ale co-" ,, Není čas, neměl se zdržet, je mi líto, ale bude to muset překlepat sám. Jen doufám, že ještě žije." objal dívku okolo ramen a jejich těla zachvátil fialový oheň, který spaloval jejich tělo a jediné, co po sobě zanechali byl stříbrný prach. Tohle byl způsob jejich přenášení, kterému se učili hned, jak nastoupili do jejich klanu zabijáků. ,, Už můžeš otevřít oči." Lusios jí zašeptal do ucha. Poslechla a když otevřela oči a snažila se udělat krok, málem upadla, ale silné paže jí zachytily a vytáhly opět na nohy. ,, Musíme udělat něco s tím tvým přenášením, takhle se nám vždy vyvrátíš." byl to silný mužský hlas, kdo k ní promluvil, ale nebyl Lusiosův. Její přítel poklekl na koleno a sklonil hlavu stejně tak jako ona. ,, Mistře, nechť při nás stojí štěstěna Airova." oba pronesli k mistrovi. Byl to postarší muž, velmi silný, ale věk si na něm vybral svou daň. Propadlé oči, shrbená postava a šedivé vlasy, které sem tam vypadávaly a vrásčitá kůže, to bylo to, co zbylo z jejich mistra, který byl ještě před pár lety, tím nejlepším zabijákem. ,, Vstaňte, mé ovečky. Vidím, že jste se vrátili dva, ale odcházeli jste tři. Povězte, co se stalo s Marcem?" Po mistrově otázce se Waya podívala na svého společníka, který upíral zrak do země a mlčel, přemýšlela, jestli má podat tuhle špatnou zprávu ona,
ale nebylo to třeba, jejich mistr věděl, znal odpověď. ,, Takže zase jel sólo. Ach ubohé dítě, vždy udělá přesně to, co nechci. Ohrožuje sebe, ale taky vás, je tím tak nebezpečný." ,, Co prosím?" Waya se nechápavě podívala na starého muže před sebou, v očích jí proletěly blesky. ,, Nic, mé dítě. Jen chci říct, že Marc byl udatný bojovník a jeho ztráta mě mrzí, ale teď není vhodná doba na truchlení. Pojďte, pojíme spolu a pohovoříme si o důležitých věcech, jež nás čekají v následujících dnech." mistr se usmál a pokynul svým nejlepším svěřencům, aby ho následovali do místnosti, kde si spolu v klidu promluví.
Na hostinu ani nedošlo, Waya s Lusiosem chtěli jít rovnou k věci, a tak se mistr rozpovídal. ,, Jelikož má klan stále větší problémy a mé ovečky umírají, tak jsem poslal posla králi, načež se vrátil s jasným rozkazem. Máme za úkol rozpustit klan, jinak bude zničen do posledního dítěte." mistr si mnul ruce a zkousnul si spodní ret napětím z toho, jak se zachová Waya, to ona byla ta děsivější a divočejší. ,, No to snad jeho Výsost nemyslí vážně!" vykřikla a rychlostí blesku vstala ze židličku od stolu. ,, Popravdě, to já jsem poslal tenhle návrh ke králi a on mi ho jen schválil, to já jsem s tímhle přišel." mistr se chladně zamračil na dívku před sebou, ale to už vstával i Lusios od stolu s hněvem, který se mu jevil ve tváři. ,, To nemůžete myslet vážně! Proč jste to udělal?!" Waya se začala vztekat, doslova jí ovládl neukojitelný hněv, propalovala nenávistným pohledem svého mistra, ten byl pro ni jako otec, pro ně všechny, co byli v klanu králových zabijáků. ,, Proč? Proč byste chtěl, aby zrušili náš klan?" po dlouhé době promluvil Lusios, ale v jeho hlase nebyl znát vztek, jen zvědavost. ,, Ach, vyschlo mi v krku, napijme se spolu a v klidu si vše vyjasněme." mistr chytil zlatý pohár vykládaný rubíny a ochutnal trpkou chuť vína. Lusios si vzal pohár, chtěl se napít, ale silný mužský hlas ho zastavil. ,, Nedělejte to, nepijte to víno!" Waya strnula, poznávala ten hlas a Lusios taky, oba se otočili za sebe. Tam u dveří stál Marc. Jeho tvář byla pokryta kapičkami krve, držel se za levé zápěstí a v pravém rameni měl zapíchnutý šíp, přesto nejděsivější byl jeho pohled. V očích mu plál oheň a chtíč po zabíjení. ,, Marcu...." Waya se k němu rozběhla a pevně ho objala, on ji k sobě přitiskl a nasál vůni jejích vlasů. Podívala se na jeho tělo, měla o něj strach, věděl, co chce říct, ale byl rychlejší. ,, Potom, tohle přežiji. Jsem rád, že tě vidím v pořádku." poslední slova zasyčel a vražedně se podíval na mistra. ,, Marcu, Marcu...tebe se nikdy nezbavím, vždycky mi vše zkazíš. Jako to, že jsi věděl o mém otráveném víně." mistr mrštil svým pohárem o zem. ,, Chtěl jste zabít Marca, chtěl jste zabít nás. Proč?" Waya se dožadovala vysvětlení, nechápala to, cítila se zrazena, ale on někoho, kdo byl pro ni jako otec, to byl přímý zásah do srdce. ,, Víte, proč jsem vás poslal na tu misi?" ,, Poslal jste nás pro Knihu zaříkání do hradu, kde je vězení pro největší hříšníky, pro odsouzence nejvyšších trestů. To jsme splnili, tak proč jste nás chtěl zničit?" ,, Protože vy tři jste moc nebezpeční, moc silní a ta kniha patří mě, ne našemu klanu. Byl bych jediný, nejsilnější a zase mladý zabiják krále Arthura. Lidé by si mě vážili a uctívali mě, jen já bych měl nadpřirozené schopnosti a pak bych vládl světu. Jenže jsem tušil, že vy byste se mnou do tohoto plánu nešli, a tak jsem vás musel odstranit. Marc měl umřít už v hradu a vy dva jste se měli otrávit vínem, takže žádná svoboda pro vás by nebyla už potřeba." ,, Tak tohle se fakt nepovedlo!" vyštěkl Lusios, zašmátral ve svém vaku na zádech, kde si uložil Knihu zaříkání. Opatrně ji vytáhl a položil ji na stůl před mistra, ten se po ní natáhl, ale Lusios byl připravený k akci a vrazil mistrovi dýku do břicha. Muž zasýpal a pomalu se svalil z křesla na kamennou podlahu, kde se otočil pohledem na své tři nejsilnější svěřence, všichni měli ledové výrazy ve tváři. Začal se smát, pak vytáhl dýku ze svého břicha, krev se rozutekla všude po podlaze jako příval vody po protržení hráze. ,, Jestli si myslíte, že mou smrtí všechno končí, to se tedy pletete. Pro případ, že byste mě zabili, jsem měl druhý plán. Slyšíte? Dneska tady zemřete všichni." potichu se smál, jeho hlas však postupně slábl, až se vytratil úplně a mistr padl hlavou k zemi mrtvý, jen jeho oči jakoby stále sledovaly počínání svých tří nejspolehlivějších zabijáků. Venku se ozýval dusot koní, štěkání psů a jekot dětí. Waya přispěchala k oknu, podívala se na nádvoří, tam byl chaos a hlavně samé vraždění. ,, Máme práci." vytáhla svůj luk, který sevřela pevně v ruce a založila šíp. ,, Co s tou knihou? Jestli je tak mocná, že může udělat jakékoliv kouzlo, ať už je použito k dobru nebo ke zlu, měla by bát zničena." Marc se podíval na své věrné přátele, oba jen přikývli, věděli, že pokud selžou v ochraně klanu, zachrání aspoň nespočet dalších životů, když zničí mocnou Knihu zaříkání. ,, Udělám to, vy dva se mezitím-" ,, Postaráme o královy muže, který nás taky zradil." sborově odpověděla Waya s jeho dvojčetem, oba se na sebe usmáli a vyběhli ze síně, zanechávajíc Lusiose s úkolem, s kterým si musí poradit on sám, oni dva museli být jinde. Vyběhli na nádvoří v pravou chvíli, vojáci se dostali do stájí, odkud vyběhli splašení koně, ti mířili na malého chlapečka stojícího uprostřed těch jatek. ,, Wayo!" Marc zakřičel na svou přítelkyni, ta se podívala tam, kam ukazoval. Dech se jí málem zastavil, nevěděla, jestli bude dost rychlá, aby dítě zachránila, přesto se k němu rozeběhla, jak nejrychleji mohla. Byla od něj vzdálena jen několik kroků, přesto věděla, že bude příliš pomalá, a tak vytáhla dýku. Tu hodila po splašeném hřebci, který dostal přímý zásah do hlavy a padal k zemi obrovskou rychlostí, naštěstí však dopadl hlavou přímo před chlapečka. ,, Rioste...? Rioste.." Waya objala malého chlapečka, ten byl stále vyděšený. ,, Kde jsou ostatní děti z klanu?" zatřásla s ním. Rioste si vyděšeně ukázal za kamennou zídku, kde byl v dáli les. Waya se rozhlídla okolo, starší z dětí se utkávali s vojáky krále, hledala někoho, kdo by dostal dítě do bezpečí. Všimla si jedné možná šestileté holčičky, ta se krčila u studny a dívala se na ni. Waya našla pohledem Marca, byl od ní daleko, přesto na něj zakřičela v jejich jazyce, ať seřadí všechny do bojové formace. Vzala chlapce do náruče a přeběhla s ním ke krčící se dívce za studnou. ,, Vidíš tam ten kopec a tam ten les?" sledovala dívku, jak přikyvuje. ,, Až vytáhnu luk a šíp, budu vás krýt. Vy dva mezitím přeběhnete ten mostek a dostane se k ostatním, co už utekli do bezpečí." pokývla na dívenku, pak vstala a začala střílet šípy po mužích, co byli v blízkosti Marca a ostatních z jejich klanu zabijáků. Marc na ni zahvízdal, pochopila okamžitě, co po ní chce. Podívala se na vojáky, ty jako by nebylo možné zabít, pořád se drželi a svírali jejich řady, takže neměli možnost ústupu. Vyskočila na volného koně a dostala se k Marcovi, kde spolu bok po boku zabíjeli vojáky, ale když se za několik minut podívala, zjistila, že zůstala už jenom ona a Marc.
,, Vzdejte se a ušetříme vaše životy." někdo na ně křikl. Marc se podíval na Wayu, která stála odhodlaně svírala svou dýku pokrytou od krve vojáků, co jí leželi u nohou. Zakroutila hlavou. ,, Kdysi si mi řekl, že za mnou stojíš a vždycky budeš, platí to ještě teď?" ,, Až do mé smrti." ,, Tak se vzdej a žij dál, já jsem složila slib, že se nikdy nevzdám." podívala se na svého nejlepšího přítele, který se pouze zasmál. ,, A já zase slíbil, že jestli umřeš, tak já půjdu do pekla s tebou. Nechť si nás berou po kouskách, já se bez boje nevzdám." odplivl před nohy vojákům. Waya se pouze usmála, taky se otočila k lesu, kde na kopci uviděla Lusiose, jak sedí na koni a čeká na její souhlas. Pouze přikývla a potichu zašeptala. ,, Ty víš, co máš udělat. Postarej se o ně a žij dál, příteli." naposledy mu poslala úsměv a s Marcem se vrhli do boje, dostávali jeden zásah šípem za druhým, nepočítali, kolik zabili nepřátel ani kolik dostali zásahů. Pak cítili jen, že v jednom okamžiku jdou společně k zemi, dívali se jeden druhému do tváře, věděli, že vojáci jim nezpůsobili smrtelná zranění, protože je budou chtít k vyslýchání. ,, Hej, Way, mám tě rád." ,, Pro tebe bych i dejchal a zemřel." řekli společně a dýkami si probodli srdce. Jejich ruce pak bezvládně padli k zemi, ale prsty měli mezi sebou stále propletené. Jako když se tehdy při jejich prvním setkání drželi za ruce, tak i při odchodu si zůstali věrnými přáteli a parťáky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama