18. Zbytečně vyšiluji? Ne, jen ostatní neviděli, to co já...

5. listopadu 2014 v 5:04 | Anies |  Na pírkách nebes

18. Zbytečně vyšiluji? Ne, jen ostatní neviděli, to co já...



Když skončil, musel si sednout na chvíli na židličku, aby se mohl konečně zhluboka nadechnout. Za dnešek toho měl plné zuby. Nejenže se postaral o obě panteřice, ale vzápětí na to mu donesli spoustu zraněných orlů, kteří se vydali na obhlídku k hranicím a byli napadeni pantery. Měl hodně práce, aby aspoň polovinu z nich zachránil. Na pomoc mu pak přišla i Claire, ale neprohodili mezi sebou jediné slovo, pokud se to netýkalo jejich práce. Seděl opřený o stěnu skály se zavřenýma očima a hlavou se mu honily nejrůznější myšlenky, od umírajících mužů, co dnes nemohl zachránit až k Claire, která se s ním snažila navázat kontakt a on ji od sebe odháněl. Sklonil hlavu a s povzdechem si protřel oči, opravdu toho na něj bylo dnes až příliš.

,,Moc přemýšlíš, bratře." vedle něj si přisedl Trevor s mírným úsměvem na tváři. Michael se usmál a posunul se, aby se bratru lépe sedělo.

,,Jak jsou na tom?" pohrával si s kamínkem, co měl u pravé nohy.

,,Polovina přežila a jsou z nejhoršího venku, ale když jsem viděl ty jejich zranění. Musel to být útok ze zálohy a nechci si představovat jaká to byla jatka, když nečekáš útok ze země a ještě ze zad. Jsem rád, že jsem tam nebyl." Trevor si chtěl prohrábnout rukou své černé vlasy, ale zapomněl, že ji má celou od krve. Naštěstí ho zastavila něčí ruka. Vzhlédl a podíval se do očí Claire.

,,Ani jsem si to neuvědomil. Díky, Clo. No nic, půjdu se umýt." poplácal bratra po rameni, pohladil jejich dívku po tváři a zanechal je o samotě.





Claire počkala, až bude Trevor z dosahu a pak teprve promluvila k Michaelovi, který jí nevěnoval ani trochu pozornosti. Díval se nějak před sebe do prázdna.

,,Můžu?" chtěla si k němu přisednout, ale nevěděla, jestli by ji chtěl u sebe mít. Dlouho nic neříkal, a tak se otočila a dala se k odchodu, ale jeho hlas ji zastavil.

,,Počkej. Můžeš si přisednout, když chceš, ale dnes nebudu moc výhovorný, po dnešku fakt ne." díval se na své ruce, z kterých ještě skapávala krev. Claire se pousmála a sedla si vedle něj, přičemž se opřela hlavou o stěnu za sebou.

,,Michaeli, vím, že se mnou nechceš mluvit ani mě vidět, ale chci ti říct jen jedno. Omlouvám se, opravdu se moc omlouvám. Nemůžu to odčinit, ale dneska jsem tam byla kvůli tobě. Nesnáším pohled na krev a umírající, ale kvůli tobě jsem to překousla a pomáhala ti zachraňovat životy a taky vím, že se trápíš." podívala se na něj, ale on se k ní stále neotočil.

,,Trápím? Řekla by si, že se trápím? Našel bych pro to vhodnější a výstižnější slovo. Dneska jsem byl s oběma panterkami a pak jsem nevěděl, kam skočit. Umírali, protože jsem zachraňoval nepřítele a vlastní přišli na řadu až po nich." vzal ten kamínek do ruky a zlostně s ním mrštil na protější zeď. Pak zaklonil hlavu a zhluboka se nadechl, musel se uklidnit. Ucítil tlak na svém stehně, podíval se tím směrem. Měla tam položenou svou ruku, chtěla mu dodat pocit útěchy.

,,Michaeli, ty za to nemůžeš. Nemůžeš se z toho obviňovat. Copak to ty jsi dal povel k útoku ze zálohy na orly? Ne, nedal. Tak se neobviňuj, měl by si být na sebe pyšný a pochválit se, protože to, co jsi dneska dokázal, bylo neuvěřitelné. Tolik životů by nezachránil nikdo, nebuď na sebe tak tvrdý, prosím." Claire na něj naléhala a on se jí poprvé po dlouhé době podíval do očí.

,,Claire, kdyby si za svůj dlouhý věk, jako mám já, viděla tolik toho, co já, pak by si měla noční můry a výčitky svědomí." chytil její ruku na svém stehně a zavřel oči, přičemž mu stekla slza po tváři. Utřela mu ji a přiklonila se k němu, hladila ho po tváři.

,,Nevím, co jsi viděl, ale pokud je to tak těžké, tak zapomeň. Někdy je to nejlepší řešení." usmála se na něj a on otevřel oči. Pohladil ji po tváři a naklonil se k jejím rtům, téměř se už dotýkali, když se stáhl.

,,Michaeli..." naklonila se k němu, ale on otočil hlavu bokem.

,,Promiň, ale nemůžu. Pořád to bolí. Měla by si už jít." stáhl svou ruku z její a čekal, až odejde. Claire sklonila hlavu, ale poslechla. Pomalu se vydala k jejich sídlu, kde na ni čekal Tobias s Trevorem, doufala, že byli v pohodě.

,,Když odmítáš moji společnost, nemusíš být na tohle sám. Tobias je tvůj bratr a Trevor by pro tebe udělal taky všechno. Nikdy nejsi sám." pousmála se na něj a děkovala bohu, že ji k sobě vůbec pustil aspoň na pár minut.

,,Jenže to nejsou jejich noční můry a jejich špatné svědomí, s tím se musím vyrovnat sám, jenom já sám." naposledy se na ni podíval a ona pak zmizela v průchodu skály do místnosti, kde ležela bezvládná těla mrtvých orlů. Ještě chvíli přemýšlel, ale pak tam přiběhl Rive.

,,Michaeli, potřebujeme tě a to hned!" podíval se na svého přítele se zamračeným pohledem ve tváři, protože takhle vyděšeného a překvapeného ho ještě nikdy neviděl.

,,Vypadáš, jako kdyby si viděl ducha." zasmál se mu přítel.

,,Nejsi od toho daleko." ale to už Rive pokývl hlavou, ať jde s ním, a tak ho poslechl a následoval ho do vedlejší místnosti, kde ležela těla mrtvých orlů.



Šla tiše po chodbě, byla jen se svými myšlenkami, že si nevšimla, jak ji někdo pozoruje od té doby, co se vzdálila od Michaela. Přestala přemýšlet a otřásla se, v téhle části skály byla opravdu zima. Přitáhla si bundu Tobiase k sobě a vydechla obláček bílého kouře. Když viděla sídlo orlů ve skále poprvé, byla uchvácena, ale když dnes konečně pochopila, jak je skála vybudována se všemi prostory v ní, byla to opravdu obdivuhodná práce. Do jeskyně a z ní vedly jen dva východy, které hlídalo dole u povrchu země několik jednotek stráží. Z ní vedla točitá cesta do další místnosti, kde byla stáj, jež se táhla od přední části zdi až k jejímu konci. A ta skála byla i tak mohutná na šířku, že v prvním patře skály bylo vybudováno i několik jízdáren a kruhů, kde mohli chodit s koňmi trénovat. Ze stájí vedlo několik schodišť, které se táhly zhruba s rozestupem každých dvacet metrů od sebe a ty vedly do žalářů a mučíren, kde bylo i několik dalších stráží. Ona se teď nacházela v patře nad žaláři, kde byla celá místnost od začátku skály až po její konec věnována Michaelovi a jiným doktorům. Zde byli jen deset schodišť, takže šla docela dlouho, než k došla k prvním, co vedly o další patro nahoru. Vyšla schody a všimla si, že po její pravici a levici je dlouhá temná místnost osvětlená pouze pochodněmi a do průchodu nemůže vstoupit, jelikož tam byla zlatavě zbarvená zábrana. Zasekla se a chvíli tam tak stála a dívala se nalevo a napravo od sebe, přesto se radši dala dál do kroku. Vyběhla schody a konečně se nacházela v posledním patře skály. Zde byly hnízda a domovy orlů, kde bydleli. Po její pravici bydleli přátelé a jednotka bojových orlů Trevora, takže se nemusela bát, že by jí zde někdo ublížil. Věděli o ní a jelikož byl Trevor jejich vůdce, tak by ji ochránili za každou cenu. Přímo před ní byl průchod do Riveho hnízda, otočila se doleva a pomalu se vydala domů. Za Rivem bydlelo ještě pár rodin orlů a pak už byla u svého hnízda, kde slyšela mužský smích. Chvíli jen tak stála a poslouchala s úsměvem na tváři. Chtěla se vydat za nimi, ale něco za ní zapraskalo, a tak se rychlostí blesku otočila za sebe. Vzadu ve tmě někdo stál, byla to mužská postava. Zvedl oči a ona se vyděsila, takové jasně zelené oči v životě neviděla, pomalu se k ní vydal a slyšela i výhružné zavrčení. Chtěla se dát do křiku, ale zmohla se jen na pohyb směrem dozadu, kde narazila na okraj vstupu do jejich sídla, přičemž zakopla a spadla na zem. Otočila se čelem k dravci, co ji sledoval, ale on se díval jinam. Podívala se jeho směrem a všimla si, že jí krvácí zápěstí.

,,Kdo jsi?" pomalu se sunula dozadu, než však dokázala muže poznat, hlasy jejích orlů se rychle přibližovaly a ona se za nimi otočila.

,,Claire...Claire." byl to Tobiasův hlas, on jako první vyšel do chodby a ucítil její krev.

,,Panebože, jsi v pořádku?" rychle se k ní sklonil a chytil její zápěstí, aby zastavil krvácení.

,,Co se děje?" Trevor se přiběhl taky podívat a zůstal stát stejně zaraženě jako Tobias před ním.

,,Claire, slyšíš mě? Zlato, vnímej mě." luskl jí před obličej prsty a ona se probrala z šoku, když se dívala furt do temné místnosti.

,,On mě sledoval, sledoval mě." chytila se za paži Tobiase a natiskla se k němu, měla strach.

,,Hej, klid. To bude dobré, nikdo tam není." snažil se ji uklidnit, ale ona zakroutila hlavou.

,,Ne, mám divný pocit, že tady je. Ty jeho oči, nevím, co chtěl, ale šel si pro mě, to vím." podívala se vyděšeně do Tobiasových očí, který se podíval do očí svého bratra.

,,Pokud potřebuješ uklidnit, tak Trevor se tam půjde podívat." Tobias pokývl na bratra, který vzal ze zdi pochodeň a vydal se směrem, kde měl být podle Claire nějaký vetřelec. Černovlasý orel prošel celou chodbu a pak se vrátil ke svému sídlu.

,,Claire, je to v pořádku. Nikdo tam není a nebyl."

,,Ale já ho viděla, musel se schovat, byl tam."

,,I kdyby tam byl, zanechal by po sobě pachovou stopu a já ani můj orel nic necítíme. Možná si jen..." raději to spolkl, ale ona se nedala.

,,Myslíš, že jsem blázen?" vyštěkla na něj a čím víc zuřila, tím víc nechala proudit krev, takže Tobias se musel opřít o její ruku. Potřeboval by Michaelovo náčiní a nebo nejlépe svého bratra, ale takhle musel držet její ruku, aby neztratila příliš krve.

,,To jsem neřekl, ale opravdu tam nikdo nebyl. Chci jen říct, že toho na tebe bylo v poslední době moc a třeba jsi unavená a pak si myslíš, že vidíš něco, co není skutečné." Trevor se kousl do rtu, nevěděl, jak ji zklidnit a nenaštvat ji víc, ale on si taky stál za svým. Byl bojovníkem dlouho a v tomhle by se nespletl, nikdy. Byl vycvičen i k stopování vetřelce, věděl, co tam našel a tím bylo nic a nikdo.

,,Trevore, vím, co jsem viděla a já jsem zcela při smyslech." Claire se podívala na Tobiase, čekala, jestli se jí zastane nebo si bude taky myslet, že vyšiluje.

,,Hele vy dva, nebudu se přiklánět na ničí stranu. Claire může mít pravdu, že tam někdo byl a třeba je dost dobrý v zametání pachu a v tak krátké době a naopak Trevor můžu mít pravdu, že to třeba nebylo skutečné. Nezapomeň, že jsi hypnotizér a neumíš svou moc ovládat, třeba tě tvá moc přiměla vidět něco, co byl jen přelud. Ale teď se o tom nehodlám bavit, prvně tvá ruka, pak budeme moci řešit, co si vlastně viděla." Tobias pokývl na Trevora, který vrátil pochodeň tam, kde byla předtím a vzal ji do náruče, přičemž se neobešel bez pohledu na její zamračený pohled.

,,Nedívej se tak na mě." zašeptal k ní.

,,Jo a to jako jak? Mám se vesele usmívat? Trhni si!" odvrátila od něj pohled a dál se mračila, Tobias jen zakroutil hlavou a povzdechl si bezmocně. Bylo zbytečné jim říkat, ať se nehádají.



Opět přikládám písničku k lepšímu čtení, tak snad si ji k tomu pustíte :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elfka Elfka | Web | 5. listopadu 2014 v 15:01 | Reagovat

uz by ji mohl Michael odpustit a docela by me zajimalo co se stalo a take kdo byl ten muz sem napnuta jak ksandy

2 siruka siruka | 9. listopadu 2014 v 21:43 | Reagovat

ja Michaila chápu ,kdo vi co se stalo,samozrejmde aji  sClaire soucitim.Uz se tesim na další  dil moc se ti povedla

3 Anies Anies | 19. listopadu 2014 v 16:31 | Reagovat

[2]: Ahoj, jsem ráda, že si zavítala na můj blog a snad se sem budeš s chutí vracet...děkuji za komentík :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama