29. Moc duchů

8. dubna 2015 v 1:31 | Anies |  Na pírkách nebes

29. Moc duchů



Šla tiše za ním, jak chtěl, ale po chvílích dělala vždy krátké pauzy v chůzi a pak se ho snažila dohnat. Bolela ji noha, na kterou jí stoupla kobyla ve stáji, ale přesto mlčela. Nedávala najevo svou bolest ani nemohla. Stačilo, že byl zraněn Rive, pak Michael a kdyby si začala ztěžovat ještě ona?

,,Tak by nikdo nic neřekl." Tobias ji vzal do náruče a dál ji nesl.

,,Díky." zahanbeně špitla.

,,Nemáš mi zač děkovat, ale příště mi řekni rovnou, že nemůžeš jít s takovou bolestí dál. Chtěl jsem tě vzít k Narskému jezeru, ale s takovou tě vezmu k Ifëskému, je léčivé, takže tvá noha bude zase zdravá jako předtím a já nebudu zapáchat jako prase." usmál se na Claire, která byla ráda, že jsou po dlouhé době spolu, sami. A zdálo se, že to Tobias cítí stejně a že ho to těší jako ji. Přesto se ho pak na něco zeptá, to si opakovala již několik dní.





Vůbec nic neviděla, celou cestu, co odbočili z hlavní cesty u vesničky, nevěděla, kudy šli. Cestu by sama zpět nenašla, tím si byla jistá.

,,Našla, protože i kdyby si byla ztracená ve směru sebevíc, i kdyby tvé smysly byly zcela na houby, tak pouto ke mně, Trevorovi a Michaelovi ti vždy dá směr a zavede tě přímo k nám. Neptej se mě, jaký je tohle smysl, ale tenhle se nedá ošálit ničím. To si zapamatuj!" cítila jeho letmý polibek na své čelo a ona se k němu ještě více naklonila, až si položila hlavu pod jeho pravou stranu krku a brady. Pravou rukou ho hladila po levé tváři, musela se sama pro sebe usmát, když nahmatala malé strniště vousů, s kterým si ihned začala hrát. Neustále zajížděla prsty tam a zase zpátky v něm.

,,Baví tě si hrát s mým strništěm vousů?" zasmál se, ale když mu nedala odpověď, tak odpověděl za sebe.

,,Tak dobře no." ale zakroutil hlavou, protože nemohl uvěřit, že jí vůbec tohle dovolil. Nesnášel to, nesnášel, když se nějaké žena dotýkala jeho tváře, natožpak jeho vousů. Claire byla však vyjímkou ve všem od doby, co ji poznal. Mohla udělat cokoliv, co před ní nikdo nemohl. Přemýšlel, že to musí být dané spojením mezi nimi, že ona má více privilegií, než co by si mohla dovolit jakákoliv jiná žena, co měl před ní.

,,Hele, neusni mi tady. Ne že by mi to vadilo, ale chtěla si vědět pár věcí a já budu rád, když budeme alespoň na chvíli spolu sami. Co ty na to?" mírně pootočil hlavu napravo, ale akorát se jemně opřel o její hlavu, kde zabořil svou bradu do jejích kadeřích. Ty už taky nevoněly tak jako dříve, takže oba potřebovaly koupel a pořádnou.

,,Myslíš na sex?" byla to přiospalá otázka, on se ale jen tiše usmál.

,,Ne, zlato, dokud si to nezmínila, tak jsem na to ani nepomyslel. Ale vlastně, když už si to načala, tak-" nestačil to doříct, neboť ho pleskla rukou do hrudi a tiše zavrčela na nesouhlas.

,,Tak dobře, dobře. Promiň." zasmál se nahlas a ona v té chvíli zvedla hlavu. Se spokojeným úsměvem se na něj dívala, pozorovala jeho tvář.

,,Co se na mě tak díváš?" Tobias sledoval cestu před sebou, protože šel z mírného kopce.

,,Jen, že mi připadala celá věčnost, co jsem slyšela tvůj skutečný smích. Naposledy asi, když jsme byli ještě v Paříži. Chybělo mi to." nasála pach jeho těla, spokojeně zabručela.

,,Taky mi to chybělo, zlato. Všechno, co jsme měli předtím."

,,A jak nám bylo krásně." rukou zajela do jeho vlasů, ty byly propocené, ale nestáhla ruku zpět. Sama věděla, že také nevoní, jak by chtěla.

,,Jo, to bylo. Jsme tady." postavil Claire na zem před sebe a otočil ji čelem k hladině jezera. Dívka vydechla tou krásou, kterou spatřila před svýma očima. Stáli těsně u břehu a před nimi se rozprostíralo rozsáhlé jezero. Po levé straně mohla vidět temné stíny v podobě stromů, ty byly i jeho stráží, kterou viděla i na konci jezero přímo před ní na opačném a vzdáleném břehu. Po pravé straně si mohla všimnout malé strmé loučky, kde rostly různé keře a květiny a za nimi stál zase jako jejich ochránce další les. Tím zde přišli a ona si vůbec nevšimla. Samo jezero bylo temné, jen slyšela, jak malé vlnky naráží na břeh.

,,Nic nevidím." udělala malý krůček dopředu a kdyby ji nezachytil Tobias za paži, tak skončila celá ve vodě a v bahně. Vytáhl ji k sobě a rukama ji natočil hlavu někam výš, pak si všimla hvězd, ale ty přikryly sem tam černé mraky.

,,To toho vidím."

,,Vydrž." cítila, jak Tobias sjíždí rukama k jejímu pasu a tam je taky nechal, když se k ní zezadu přitiskl.

,,Teď sleduj, ale dej hlavu níž." udělala to přesně tak, jak chtěl. Mračna postupně zmizela a před jejíma očima se vyhoupl na oblohu jasně zářící měsíc. Tenhle pohled byl jako z pohádky.

,,Nádhera. Je to neuvěřitelně krásné, až nemožné. Stojíme na kraji jezera, které se leskne jako diamant a za kopcem, kde stojí hustý les, se lyne záře s jasně bílého kotouče noci. Připadám si tak, tak..."

,,Šťastná?" Tobias jí dal vlasu do vlasů.

,,Jo, přesně tak. Jako kdyby neexistovalo nic důležitého, žádné obavy, žádný čas. Jen tohle jezero, měsíc v úplňku."

,,A my." dopověděl to orel.



Zadýchaná běžela lesem, byla už dost daleko, ale pro ni to stále nebylo dost. Musela si vyčistit hlavu od špatných myšlenek, které jí nedaly spát už několik dní. Po tváři jí stékaly slzy, hlavu přesto držela u země, nechtěla se dívat před sebe, protože tam by viděla duše svých předků. Pro orly byl jenom úplněk, ale panteři byli vždy v noci nejsilnější, to byl jejich čas. Žádný orel nikdy nevěděl, co pro pantery znamená měsíc a jeho svit. Pro každého pantera byla noc požehnáním, protože se vždy mohl spojit se svými předky a využít jejich sílu, rozum, rady a cokoliv jiného. Ale když byl úplněk, tak bylo vše jinak. Vše bylo silnější, ale v jejich prospěch. Jejich těla se při proměně zvětšila a naplnila novou silou, taky si jim zbystřili smysly mnohem více jak orlům, takže pokud se v době úplňku nějaký orel schovával na zemi, většinou to bylo velmi nerozumné, tak skončil mrtvý. Každý věděl, že hranici mezi orli a pantery neexistuje tak, jak by si přáli vůdci a kde kdo překračoval hranici do druhého národa. Z toho plynulo jediné, pro nikoho, nikde nebylo bezpečno. Nohy už jí bolely z běhu, a tak se zřítila koleny k zemi. Bylo jí jedno, že si je rozedřela do krve. Zvedla hlavu vzhůru a podívala se na měsíc v úplňku, který před ní zářil v celé své kráse. Jen panter mohl vidět, jak je úplněk mocný. Kolem měsíce byla tenká blána, která svítila stříbřitě a tenhle obal měsíce tvořili všichni duchové mrtvých panterů. Nyní mohla promlouvat nejen ke svým blízkým, ale také ke všem ostatním panterům. Zvedla ruce a napřáhla je k obloze, jako kdyby se chtěla měsíce skutečně dotknout.

,,Udělala jsem vše, jak jste chtěli. Proč již dlouhou dobu mlčíte? Proč se mnou nemluví každý večer má rodina, jako tomu bylo kdysi." neskrývala svou slabost v slzách, nechala své emoce plynout.

,,Utekla jsem z naší říše, zachránila jsem Dragora. Dostala jsem se až k Michaelovi, jak jste přesně chtěli a teď míříme do Fargheinu, jak jste mi řekli. Co po mě ještě více chcete?"

,,Oběť." byla jejich odpověď. Duchové se nikdy nezjevovaly, byly jen našeptávající hlasy.

,,Jakou oběť a k čemu?"

,,Tvou."

,,Chcete, abych zemřela. Žádáte mě, abych se zabila?" Elen vytáhla dýku, co měla za výstřihem a namířila si její hrot na srdce.

,,NE!!!" vykřikli k ní duchové.

,,Takovou oběť jsme nemysleli. Pokud chceš nastolit mír na věky, tak musíte s princem Dragorem přinést tu největší oběť."

,,Co tím myslíte?" zamračila se, protože nechápala, co po ní duchové chtějí.

,,Víš stejně dobře jako my, že ty jsi uzavřela dohodu s duchy panterů a to stejné udělal princ Dragor se slunečními duchy orlů. Dáme vám sílu, zajistíme vám moc a bezpečí pro váš úkol, ale budeme za to chtít vaši duši."

,,Moji duši, o tom nebyla ze začátku řeč?"

,,Ne, protože jsme nevěděli, jak moc zesílila nenávist mezi pantery a orly. Tohle je cena za naši pomoc k tomu, aby zavládl mezi těmito rasami mír."

,,Pokud není jiná možnost, moje duše je vaše."

,,I tvé srdce."

,,Cože? Tomu nerozu-"

,,Pokud chceš, aby byla mise úspěšná, nesmíš dovolit svým emocím a citům, aby tě ovládaly. Nesmíš mít slitování, strach, nebudeš cítit bolest ani výčitky svědomí, ale tohle je jen začátek toho, co přijde. Tohle všechno jsou věci za tvou oběť, ale k dovršení cíle bude potřeba ještě jedné oběti, ale prozatím víc nepotřebuješ znát." duchové se pomalu stahovaly z její mysli.

,,Počkejte, kdo má být další obětí? Slyšíte, neodcházejte a nenechávejte mě tady tak bezmocnou a zmatenou."

,,Objevíme se, až přijde pravý čas. Sílu pocítíš každým dnem více a více, drž se jen prince Dragora a Mii a hlavně věř. Věř v svou osobu, svou moc a v sílu nás, tvých předků a duchů tvého lidu." s těmito slovy se duchové vytratily a měsíc pohasl v nadpřirozené záři a opět zazářil svým slabším světlem. Elen se zvedla na nohy a rozhlídla se okolo sebe, nevěděla, kde je. Pak jí to došlo, to duchové ji přivedli až sem.

,,Achjo a jak se dostanu zpátky za ostatními?"

,,Možná bych ti mohl pomoci." kousek od ní se ozval mužský hlas, jí velmi povědomý. Otočila se za hlasem, dýku stále v ruce připravenou k výpadu a své tělo našponované k tomu, aby ho pustila do podoby pantera.

,,Kdybych ti chtěl ublížit, tak bych to už udělal, za tu dobu, co tady sedím, už dávno." Elen musel zaostřit svůj pohled do tmy, aby viděla, jak na velkém pařezu sedí nějaký mladík a malou dýkou vyřezává ze dřeva nějakého tvora podobného gryfovi, jen to nemělo zobák, ale tlamu šelmy. Měl tmavé vlasy, ale jeho oči svítily chvílemi zeleně a chvílemi jasně žlutě.

,,Ale ne. Ty!" Elen na něj ukázala prstem.

,,Ano já a v celé své kráse. A ta věc, co vyřezávám je panterogos, tím jsem i já." přestal s tím a podíval se se širokým úsměvem na tváři na dívka vzdálenou od sebe dobrých deset metrů.

,,Musím uznat, že tohle chování po svém otci nemáš. On je spíše vážný, ale ty jsi komik." Elen zastrčila dýku za opasek na kalhotách a vydala se pomalým krokem k muži, co čekal opřený o pařez.

,,Takže, mám čest se synem Michaela, co?"

,,A já s panteřicí, co se pokusila zabít otcovu partnerku." založil si provokativně ruce na hrudi. Hnusně se na něj zakřenila a vrátila se raději k tématu.

,,Neznám tvé jméno, jak se jmenuješ?"

,,To není podstatné, ale ty jsi Elen. Znám tě."

,,Jak mě můžeš znát, když já neznám tebe." Elen si naštvaně odfrkla a sledovala křížence před sebou, ten se jen zazubil.

,,Protože tě již dlouho dobou sleduji. Ale neboj, nešlo mi o tebe. Věděl jsem, čím jsi byla pověřena našimi duchy a věděl jsem, že mě dovedeš k otci, kterého jsem docela dlouho hledal." vzal si dýku a pokračoval ve své práci.

,,To, že si mě využil, aby si našel otce, to nebudu řešit, ale jak můžeš vědět o mě a o předcích, co naplánovali?" Elen se přiblížila a přisedla si k němu na pařez, ale stále byla ve střehu.

,,Ty jsi vážně na ni zapomněla co? Vymazali ti na ni nejspíš vzpomínky. Slyšel jsem v myšlenkách, že otec dnes křičel několikrát její jméno. Cantara."

,,Ano a co má být?" Elen se zavrtěla, tohle se jí nelíbilo a duchové jí neřekli, že o jejich plánu ví někdo další. Na druhou stranu kdyby věděli, že to někdo ví a nechtěli by, aby to věděl, tak by byl již dotyčný mrtvý, u něj ale duchové mlčeli, proto se rozhodla zjistit pravdu.

,,Pojď blíž." panterogos položil svůj výrobek i dýku stranou a podíval se na dívku vedle sebe. Ta se přisunula blíž, tak akorát, aby ji stihl chytit a jemně políbit na rty. Odstrčila ho stranou a chtěla od něj odstoupit, ale zatočila se jí hlava a ona vrávorala.

,,Promiň, ale jinak to nešlo."

,,Co si mi to udělal?" Elen se držela za hlavu.

,,Nebraň se tomu, ukážu ti vzpomínky na ni, na Cantaru. Jen takhle se dozvíš vše." chytil ji do náruče, kde mu omdlela.

,,Donesu tě mezitím do bezpečí a tam, kde tě duchové chtějí." mladý panterogos se usmál, podíval se na měsíc, vzal svou dýku i s vyřezaným panterogosem a vydal se pomalu na cestu zpět do vesničky.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bai :3 Bai :3 | E-mail | Web | 26. dubna 2015 v 18:05 | Reagovat

zajímavé... jdu na další a tam to nějak okomentuju :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama